Proč muži nemluví o depresi

Bylo mi 41, když se mi zdálo, že se všechno kolem mě hroutí.

Moje první zkušenost s depresí vypadala jako to, co by někteří nazvali situační depresí. Začalo to krátce po mém povýšení v práci. Několik let jsem pracoval jako asistent ředitele v jedné velké městské škole a byl jsem povýšen na ředitele v jiné budově.

Byl jsem postaven do role s obrovskou odpovědností a k tomu jsem měl doma pětileté, tříleté a dvě novorozené děti. Začalo to nepolevujícím svíravým pocitem v žaludku, takže jsem moc nemohl jíst. Neustále se mi hlavou honily myšlenky, takže jsem prakticky nespal. Stávalo se, že jsem za celý týden dohromady nenaspal víc než deset hodin. Začal jsem se děsit představy, že mám jít do práce.

Nakonec jsem si uvědomil, že potřebuji pomoc. Kontaktoval jsem svého praktického lékaře a začal jsem chodit na terapii. Za několik měsíců jsem měl pocit, že už jsem z nejhoršího venku.

O tři roky později, téměř na den přesně, jsem zažil svůj druhý velký záchvat deprese. V práci i doma se mi dařilo, ale najednou jsem si všiml, že v mém těle se něco mění. Pamatuju si, jak říkám svému bratrovi: „S mým tělem je něco jinak… to nebude dobré.“ Neuvědomoval jsem si, že mě čeká deprese, proti níž ta předchozí vypadala jako piknik.

Řada příznaků byla stejná, ale jejich intenzita byla daleko vyšší než u mé první deprese. Shodil jsem přes 20 kg, protože jsem nemohl jíst, a opět jsem vůbec nespal. Měl jsem potíže pamatovat si věci a soustředit se. Snažil jsem se ze všech sil vyhnout sociálním interakcím. Začal jsem se izolovat. Večer jsem měl nekontrolovatelné záchvaty pláče.

Vzal jsem si na chvíli volno v práci, ale zpětně vidím, že to možná nebyl ten nejlepší nápad. Bez pevného řádu se mé příznaky jen horšily. Nemohl jsem vstát z pohovky. Tehdy jsem začal mít nejasné myšlenky na sebevraždu.

Dva týdny po návratu do práce tyto myšlenky dostaly konkrétnější podobu a varianta, že bych to udělal, se zdála poměrně reálná. Promluvil jsem si o tom se svou rodinou a psychiatrem a zapsal jsem se do třítýdenního programu částečné hospitalizace.

Tento program byl začátkem mé dlouhé rekonvalescence. S radostí vám můžu říct, že už čtyři roky nemám žádné příznaky. Od svého uzdravení věnuji většinu volného času propagaci duševního zdraví, zejména pro ostatní muže bojující s depresí.

Připustit si problém

Ačkoliv jsem svou depresi jako mnoho mužů určitý čas skrýval, hledal jsem pomoc relativně brzy kvůli náhlé, vyčerpávající povaze svých příznaků. Mnoho mužů však pokračuje ve svém každodenním životě, skrývá svou depresi po mnoho let a snaží se vypadat, jako by všechno bylo v pořádku. Často se izolují a nechávají si své pocity pro sebe. A zatímco svou depresi skrývají, jejich příznaky se často horší.

Často vidím, jak jsou kluci vychováváni k tomu, aby byli „tvrdí“. Mnozí z nás se učí, že určité emoce (jako třeba hněv) jsou v pořádku, ale například strach a smutek – nebo cokoli, kvůli čemu jsme zranitelní – bychom měli potlačovat. Podle mých zkušeností nás tato výchova leckdy pronásleduje až do dospělosti.

Po absolvování léčby jsem se přidal k podpůrné skupině pro muže s depresí a těchto setkání se účastním i nadále. Mnoho dalších mužů, které jsem potkal, mluví o studu a pocitu viny za to, že trpí duševní nemocí. Mají strach ze stigmatizace a toho, co si o nich ostatní pomyslí, obávají se diskriminace, které mohou v případě vyhledání odborné pomoci čelit.

V mém případě se při pohledu zpět určitě jednalo o stud. Při vyzvedávání léků v lékárně jsem se rozhlížel kolem, abych se ujistil, že mě přitom nikdo nevidí. Doma jsem roztrhal veškeré účtenky, aby neexistoval žádný důkaz o tom, že užívám léky na depresi. Cestou na terapii (která byla jen pár bloků od školy, kde jsem pracoval) jsem si zakrýval obličej, aby mě nikdo neviděl vstupovat do budovy.

Stigma a stereotypy o mužství mohou pro muže představovat překážku ve vyhledání potřebné lékařské pomoci.

Paul Gilmartin, který má podcast Mental Illness Happy Hour, mi řekl, že si potřebu pomoci poprvé uvědomil, když v autě propadl záchvatu zuřivosti. Naštvaně křičel na chodce, kteří před ním pokračovali v přecházení vozovky i na červenou. Paul říká, že jeden z chodců přišel k okýnku, naklonil se dovnitř a „s pohledem plným lítosti a odporu“ mu řekl: „Vzpamatuj se, chlapče“, načež odešel. To byl Paulův okamžik prozření.

Na otázku, proč nevyhledal pomoc už před tímto incidentem, mi řekl, že to bral jen jako krátké epizody emocionálního vypětí, a beztak ani nevěděl, kde by pomoc hledal.

„Celkem úspěšně jsem si nalhával, že to mám pod kontrolou,“ řekl Paul. „Ta událost mi mé přesvědčení převrátila vzhůru nohama.“

Rozdílné příznaky

V posledních letech vědci také zjistili, že se deprese u mužů může projevovat jinak než u žen. Studie JAMA Psychiatrie z roku 2013 zjistila, že u mužů trpících depresí je pravděpodobnější, že budou vykazovat následující příznaky:

• záchvaty vzteku/agrese
• riskantní chování
• zneužívání návykových látek

Studie doporučila lékařům, aby se při péči o muže, kteří mohou trpět nediagnostikovanou depresí, zaměřili na tyto příznaky a „další negativní dopady“. Opožděná léčba v důsledku stigmatizace nebo chybné diagnózy často znamená, že řada mužů dále v tichosti trpí, což může vést ke katastrofálním následkům.

Ačkoli se o sebevraždu pokouší více žen, muži sebevraždou umírají téměř čtyřikrát častěji.

PREVENCE SEBEVRAŽD: Pokud vy nebo někdo, koho znáte, uvažujete o sebevraždě, obraťte se pro pomoc na krizovou linku nebo na linku prevence sebevražd. Zde je seznam krizových center pro prevenci sebevražd v Evropě.

Zbývá jediná otázka: Jak můžeme podpořit muže trpící depresí nebo jiným duševním onemocněním, aby vyhledali pomoc?

Získání potřebnou pomoc

Je povzbudivé sledovat klinický pokrok v oblasti péče o duševní zdraví a vidět, že stále více různých organizací vyvíjí v oblasti deprese značné úsilí. Jedná se o velké iniciativy, které mohou pomoci mnoha lidem. Jako člověk, který si depresi zažil, se nicméně domnívám, že jsou důležité i malé kroky. Měli bychom se zaměřit na své vlastní komunity a snažit se odstranit stigma, které depresi doprovází.

O své příběhy by se mělo podělit více mužů, kteří problémy s depresí překonali nebo s ní stále bojují. Čím více se bude o mužích a depresi mluvit, tím vyšší je pravděpodobnost, že další muži podniknou první nezbytný krok a vyhledají podporu.

Pro muže trpící depresí je důležité si uvědomit, že se jedná o nemoc – a že deprese je ve skutečnosti zdravotní stav a ne vada na charakteru nebo morální selhání. Skvělým prvním krokem může být svěřit se s tím, co prožíváte, odborníkovi.

Ačkoli radu lékaře nic nenahradí, existuje několik online zdrojů, které mohou být při prvních krocích užitečné:

• Movember
• ManTherapy
• Heads Up Guys
• The Face It Foundation

Sečteno podtrženo: Je v pořádku nebýt v pořádku, nemusíte ale trpět sami. Vyhledání pomoci je známkou síly, nikoli slabosti. Při pohledu zpět jsem neuvěřitelně vděčný, že jsem se rozhodl odejít z práce a nastoupit do programu pro zotavení. Byla to jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy musel udělat, ale rozhodně to stálo za to.

Uvedený text má výhradně informativní účel, nejedná se o konkrétní doporučení pro zvládání nebo léčbu onemocnění.

---

COB-CZ-00118

---